Blood in the Skies

G.D. Falksen: Blood in the Skies (The Hellfire Chronicles)

„Krev na obloze“ není óda na obzvláště pěkně vybarvený západ slunce, ale akční steampunková prvotina amerického autora G. D. Falksena, která tvoří první díl z plánovaných tří v sérii zvané The Hellfire Chronicles. Odehrává se v distopickém světě dvě stě let poté, co ničivý výbuch roztrhal Zemi na kusy, z nichž některé jsou jen pouhými balvany, zatímco jiné dosahují velikosti několika států. Lidstvo tuto katastrofu nevysvětlitelným způsobem přežilo a jeho technologický vývoj se pohyboval směrem, odpovídajícím změněným podmínkám. Nyní, o 200 let později, se na obydlených kusech Zeměkoule, tzv. „ostrůvcích“, utvořily nové státy, které spojují obchodní styky a ohrožují vpády vzdušných pirátů.

G. D. Falksen je ve steampunkových kruzích velmi dobře známou osobností – čile se účastní nejrůznějších subkulturních událostí, bloguje, organizuje přednášky, přispívá do časopisů a je aktivní snad na všech sociálních sítích. Díky tomu, že zná v žánrové sféře prakticky každého, se mu podařilo pro svou steampunkovou prvotinu rozjet nebývalou reklamu. Vyšel k ní dokonce dvojdílný soundtrack, na nějž svými písněmi přispěla steampunková hudební tělesa jako jsou Sunday Driver, Unwoman, Tom Slatter, Imaginary Airship, Veronique Chevalier, Ghostfire, Strange Artifact, The Clockwork Dolls, The Men That Will Not Be Blamed For Nothing, Escape the Clouds, The Cog is Dead nebo The Absinthe Drinkers. Titulní píseň „Blood in the skies“ pochází od francouzské skupiny Victor Sierra a patří ke stálicím v repertoáru většiny steampunkových DJů. Posledním trackem u obou disků je autorské čtení prologu a první kapitoly knihy, které může majitele soundtracku navnadit k tomu, aby si „Krev na obloze“ zakoupili.

Naprosto k neuvěření pak je, že Falksenovo dílko dokonce inspirovalo linii očních stínů značky Sweet Libertine Cosmetics. Najdeme mezi nimi odstíny jako Air Force Azure, Coal Black, Steele Blue, Badlander Rust nebo Aether Grey. Je zřejmé, že subkultura knihu netrpělivě očekávala a vkládala do ní nemalé naděje, které se podařilo naplnit, avšak pouze z části. Pojďme se tedy podívat pod lupou na její klady i zápory.

Největším plusem knihy je nesporně dokonale propracovaný svět. Narozdíl od mnohých jiných se Falksen neomezuje pouze na viktoriánskou Anglii, Divoký Západ nebo industriální Německo, ale odvážně zahrnuje do své koncepce celý svět – a výtečně se mu to daří. „Známý svět“ je tvořen více či méně civilizovanými zeměmi, z nichž se nejvíce dozvíme o Společenství pěti států, jejichž hlavním městem je Nový Londýn. Historicky bychom je mohli pokládat za britské kolonie. Odsud se hrdinové knihy vydávají do divočiny – Badlands je území někdejší Ameriky a se svými saloony, rvačkami a zákony silnějšího vnáší do příběhu westernový nádech. Slibnými oblastmi, kam se děj nejspíš přesune v dalších dílech, jsou asijské Jianguo a císařství Tentetsu, a hlavně Spící země – někdejší Rusko a místo vzniku onoho stroje, jež zavinil zkázu Zeměkoule.

Hlavní postavy si rozhodně zamilujete. Přiznám se, že když na sedmnácté straně letkyně Elizabeth Steele zachránila havarovanou vzducholoď před piráty, sundala si helmu a zlaté vlasy se jí rozlily po kombinéze, oblil mě studený pot v předtuše, že budu muset celou knihu trpět opěvování krásy této ženy, která zvládne levou rukou odstřelit banditu a pravou si nanášet oční stíny. Díkybohu jsem se bála zbytečně. Hrdinka se totiž chová tak nežensky, že na úvodní popis hravě zapomenete. Miluje adrenalin, rvačky a vzdušné přestřelky, řídí se selským rozumem, nesnáší povrchní společenské řeči, je neskutečně netrpělivá a radši než v módních šatech a kloboucích chodí v uniformě. Její parťák, sympatický kartograf Ray, se na začátku zdá být kancelářskou myší, ale v průběhu děje tahá z rukávu jedno eso za druhým. Dialogy jsou svižné, přirozené a občas příjemně pobaví a odlehčí bojové scény.

Děj je velmi akční, dobře plyne a sestává z rychlého sledu více či méně překvapivých událostí, které baví a snadno si udrží pozornost čtenáře. Bylo by možná na místě si stěžovat, že tempo nedovoluje hlubší charakterizaci postav, ale u této knihy to kupodivu nikterak nevadí. Jednak jejich jednání a dialogy umožňovaly, aby s nimi čtenář sympatizoval, jednak jde o dílo natolik akční, že by hlubší analýza pravděpodobně nebyla na místě. Díváme-li se na western nebo akční film, také se nepotřebujeme dozvědět, jakými traumaty prošly hlavní postavy v dětství. Autor si užívá popisy vzdušných i pozemských soubojů a disponuje nespornými znalostmi z oboru letectví i zbrojírenství, které hojně využívá. Fajnšmekři si přijdou na své; ten, kdo se o uvedené oblasti naprosto nezajímá, bude možná občas přeskakovat strany.

Falksen překvapí několika originálními nápady. Například typicky steampunková vylepšení lidských bytostí v podobě mechanických končetin, exoskeletonů či umělých očí, které lze vytáhnout z důlku a použít jako vražedný nástroj, zde nejsou dílem vládních experimentátorů ani šílených vědců, ale náboženských fanatiků z Posvátného Království Sv. Corbina (trefně území Německa…) Tomuto svatému připisují vynález protéz a s pomocí takových vylepšení se pokoušejí dosáhnout dokonalosti a zvítězit nad lidskou slabostí. Ach, a duchové jsou vzpomínkami zemřelých, zachycenými v částečkách eteru.

Všechno to vyšperkované pozlátko ovšem umně skrývá fakt, že knize poněkud chybí příběh – nebo, chcete-li, dokončený příběh. Koncipovat knihu od počátku jako součást série je v současnosti velmi populární tendencí. Psát na pokračování lze v zásadě dvěma způsoby: dobře a špatně. Příklady první možnosti jsou ty případy, kdy jednotlivé knihy série tvoří na sobě nezávislé jednotky, a čtenář může vzít do ruky prakticky kteroukoliv z nich, aniž by pociťoval, že je o něco ochuzen (např. Upíří kroniky od Anne Rice), a případy, kdy knihy sice vykazují značnou návaznost, ale každá z nich prezentuje samostatný, uzavřený příběh (např. dříve recenzovaná série od George Manna). Dále sem spadají rozsáhlé románové kroniky typu Pána prstenů, které je sice nutno číst v pořadí, v němž byly vydány, avšak jejich mnohadílnost je obhájena nemožností omezit rozvětvený příběh pouze na jedinou knihu.

Druhou možnost zastupuje v prvé řadě tzv. „psaní na zakázku“, kdy autor vydá několik úspěšných knih a nakladatel ho tlačí k sepsání dalších a dalších dílů, pokud možno v co nejkratším časovém období, které mohou pokračovat donekonečna a vykazují sestupnou kvalitu. Pak je zde ovšem ještě další, méně nápadný, avšak stejně zákeřný trik na čtenáře: autor sepíše příběh, který by se bez problémů vešel do jednoho rozsáhlejšího románu, a rozdělí ho na několik dílů, aby měl vystaráno delší dobu. Jak již jistě správně tušíte, „Krev v oblacích“ spadá do této kategorie.

Hrdinové se od začátku do konce knihy pokoušejí odhalit tajemství děrného štítku, který získali od umírajícího pronásledovaného muže. Ten nakonec padne do rukou jejich protivníka, aniž by bylo cokoliv odhaleno, a jeho stopa pokračuje do Spící země, kterou ale v tomto díle nenavštívíme. Mimochodem, už od začátku je i těm nejméně důvtipným čtenářům jasné (tak jasné, že uvést to zde nelze snad ani považovat za spoiler), že jde o děrný štítek ze stroje, který v prologu způsobil zánik světa, a mlátí se do hlavy, když na to celých 265 stran nikdo nepřišel. Nad ztrátou onoho děrného štítku si pak v podstatě nikdo ani nepovzdechne. Při honbě za zmíněným artefaktem pak jakoby mimochodem odhalí potenciální nebezpečí pro celý svět a chystají se vzburcovat armádu, která se mu postaví – uhodli jste, v příštím díle.

A pak jsou tu zombie. Proč?!! Proč musí mít každá steampunková kniha armádu hnijících mozkožroutů? Existuje na to snad pravidlo, o kterém nevím? V „Zemětřasu“ měly alespoň jakési opodstatnění, v sérii George Manna tvořily přímo součást děje, ale v této knize se objeví pouze jednou, při odkrytí zaniklého města v rámci archeologických vykopávek, aby byly o pár stran dál opět zanechány pod zemí svému osudu. Jejich účel tedy naprosto nemůže být jiný, než prvoplánový, a působí dojmem, jako by si autor pouze odškrtnul položku na seznamu.

Stojí tedy kniha za přečtení? Rozhodně ano; čte se skvěle, splňuje veškeré danosti žánru a zároveň její svět je natolik ojedinělý, že by byla škoda jej nenavštívit. Její klady výrazně převyšují její zápory. Nepouštějte se však do ní, pokud si nehodláte někdy v budoucnu přečíst i další díly; konec je tak otevřený, že jím profukuje průvan až na začátek.

Napsat komentář