Obuvnictví v 19. století

 19. stol. je obdobím velkých vynálezů a vědeckých pokroků. Mnohé objevy, ať už stále dokonalejších strojů tak nových materiálů, se projevily i v tehdejších oděvních módních trendech. Do řemeslné a posléze i tovární výroby byly zaváděny nové technologie, které urychlily a zlevnily takto vznikající produkty a zpřístupnily je i obyčejným lidem.

V následujících dvou článcích se budeme věnovat kapitole často opomíjemé i v odborných publikacích o dějinách odívání, a to obuví a obuvnictvím.

V tomto prvním článku se budu zabývat pokroky ve výrobě obuvi a stručně se seznámíme s nejznámějšími obuvnickými firmami, které vznikly v 19. stol. v českých zemích a proslavily nás i v zahraničí. Ve druhém díle se seznámíme s typy módní obuvi v 19. stol. a jejími nejpopulárnějšími modely.

 

Mechanizace výroby obuvi v 19. stol.

Společenský a hospodářský život v 19. stol. byl v Evropě velmi výrazně ovlivněn průmyslovou revolucí. Přecházelo se postupně od ruční řemeslné výroby k výrobě tovární. Až do roku 1850 byly v obuvnictví používány v podstatě ty samé nástroje, jaké byly známy již ve středověku, ba některé dokonce i ve starověkém Egyptě. V 1. polovině 19. stol. ale začaly vznikat první obuvnické stroje, které měly zrychlit a zdokonalit výrobu obuvi. První stroj se začal v obuvnickém průmyslu používat okolo r. 1845 v Americe pod názvem Rolling Machine. Nahradil ruční vyklepávání kožených podrážek, čímž se zvyšovala jejich trvanlivost slisováním vláken kůže. První stroj určený ke spojování ušní patentoval r. 1842 John J. Greenough. Zdá se však, že tento stroj nikdy nepřišel výroby. Byl jen sestaven a vystavován funkční model.

Za vynálezce šicího stroje, který se stal základem těch dnešních, je považován Američan Elias Howe, který jej patentoval 10. října r. 1845. Tento stroj měl výkon 300 stehů za minutu. Na rozšíření šicích strojů do světa měl zásluhu další Američan, J.M. Singer. První šicí stroj značky Singer přivezl do Čech buditel Vojta Náprstek, který jej pak vystavoval v domě své matky a později na pražské výstavě průmyslu a školství.

Evropa byla ve výrově šicích strojů za Amerikou jen o krůček pozadu. První továrna na výrobu šicích strojů v Evropě vznikla v r. 1862 a jejím majitelem byl strojník George Michael Pfaff. Na území tehdejšího Rakouska-Uherska založili první továrnu na výrobu šicích strojů čeští podnikatelé Emil Rezler ze Železného Brodu a  Josef Komárek Z Kopidlna, a to ve Vídni r. 1871. Tyto stroje nesly název Minerva podle starořímské bohyně moudrosti, ochránkyně věd, umění a řemesel.

V roce 1858 švec Lyman Reed Blake vynalezl stroj sloužící k přišívání podešví ke svršku obuvi. Tento patent odkoupil Gordon McKay, který vynález r. 1861 ještě zdokonalil. Podle něj se botám vyrobeným na tomto stroji říkalo “McKays”. V době občanské války v Americe byli ševci povoláni do armády a díky tomu byl nedostatek obuvi jak pro vojáky, tak pro civilisty. Vláda tedy potřebovala někde získat levné robustní boty. V r. 1862 McKay dostal armádní zakázku na 25 tis. párů bot, na které zbohatl. McKay byl ale vychytralý i jiným způsobem. Hodně peněz získal i tím, že stroje, které vyrobil neprodal, ale pouze pronajímal za malé částky různým obuvníkům.

V r. 1875 vznikl šicí stroj pro výrobu obuvi obroubené speciálním zpevňujícím lemem. Tento stroj zpopularizoval Charles Goodyear, syn slavného vynálezce vulkanizace kaučuku (viz dále). Konstrukce boty typu Goodyear vypadá tak, že má rám, což je proužek kvalitní kůže, který je prošitý spolu se svrchním materiálem a podšívkou do tzv. žebra. K němu se poté sedlářským stehem přišívá podešev. Prostor, který rám uzavírá je poté vyplněnpórovitým nebo děrovaným materiálem, který zajišťuje prodyšnost obuvi. Výhodou těchto bot je, že se u nich potom dá jednoduše vyměňovat podešev, čímž se prodlužuje jejich životnost. Ještě dnes se tato tradiční metoda používá k výrobě luxusní společenské pánské obuvi.

První vysekávací stroj vyrobila v r. 1876 firma Graves v Rochestru. Měl i vysekávací nože. V neposlední řadě stojí za zmínku stroj sloužící k napínání svršků, který zkonstruoval  Jean Matzeliger v r. 1883.

Vynález šicího stroje urychlil spojování dílců obuvi a a také umožnil vytvářet nové střihy svršků. Obuv se tím stala pevnější, kvalitnější i vzhlednější. Zavádění různých strojů do obuvnictví urychlilo přechod od výroby řemeslné v dřívějších dílnách a manufakturách k výrobě průmyslové.

V počátcích velkovýroby ale došlo k prudkému poklesu kvality obuvi.

Kvalifikovaní řemeslníci už neměli tolik zakázek a dostali se najednou do role opravářů již nošené obuvi.

Dnes už při výrobě obuvi v podstatě neexistuje výrobní úkon, kde by se ruční práce nedala nahradit strojem.

Nejznámnější obuvnické továrny na českém území

Koncem 19. stol. vznikala řada továren na výrobu obuvi. Mnohé z nich zase rychle zanikaly. Ty, které přežily se významně zapsaly do dějin našeho obuvnictví. Ke třem nejznámějším patří třebíčská koželužna a obuvnická továrna rodiny Budischowských, chrudimský závod F.L. Poppera a zlínská firma Baťa.

Karel Budischowsky v r. 1842 začal v Třebíči budovat nejdříve koželužnu, na počátku 60. let 19. stol. ale rozšířil výrobu o vojenskou obuv, což byl vcelku chytrý tah. Když v r. 1877 vypukla válka mezi Ruskem a Tureckem vyráběl dokonce obuv pro armády obou znepřátelených stran. Díky ziskům z těchto zakázek získal dostatek peněz na modernizaci továrny. Už v 50. létech 19. stol. používal v továrnách parní pohon a jako jeden z prvních své podniky elektrifikoval. Ve svých koželužnách jako první u nás používal metodu chromočinění kůží.

Počátky obuvnické firmy Popper se datují okolo r. 1879, kdy manželé Moric a Barbora Beckovi položili v Chrudimi její základy. Závod v r. 1893 odkoupil Fridrich Leopold Popper, který zde od r. 1889 působil jako obchodní zástupce vídeňské firmy Pollak. Firma Popper vyráběla velmi luxusní drahé boty s filigránskými detaily. Často se vyráběly z vybraných exportovaných materiálů.

Naproti tomu firma Baťa přizpůsobovala svůj sortiment širokému okruhu zákazníků a boty od Bati si mohl dovolil v podstatě každý. Tuto obuvnickou firmu založila ve Zlíně okolo r. 1894 trojice bratrů Baťových. Tomáši tehdy nebylo ani osmnáct let. Nejdříve se zabývali výrobou tradičních valašských papučí z houně. Měli však na trhu velkou konkurenci, a proto cca tři roky po založení firmy přišli s nápadem vyrábět plátěné bolobotky přezdívané séglovky, později baťovky. Plátno se kombinovalo s kůží na špici a patě a okolo šněrování. Z počátku měly symetrickou podešev – tedy obě boty měly stejný tvar a byly navzájem zaměnitelné. Ty první firma vyráběla z odpadních a zbytkových kůží. Asymetrie se dočkaly až těsně před první světovou válkou. Tyto botky byly několik let před 1. sv. válkou spolu se slaměným kloboukem přezdívaným žirarďáček typickou obuví rakousko-uherských měst.

 Zdravotní požadavky na obuv

 Koncem 19. stol. s rozvojem oboru ortopedie začaly být kladeny větší nároky na zdravotní nezávadnost obuvi. V rámci prevence získaných vad pohybového ústrojí se vytvářela spolupráce mezi lékaři a obuvníky.

Do druhé poloviny 19. stol. nebylo příliš obvyklé, že by každá noha měla svou vlastní botu. Obuv se vyráběla převážně na symetrických kopytech. Asymetrická se začala vyskytovat až ve druhé polovině 19. stol., ale to stále ještě sporadicky.

Jedním z prvních, kdo navrhl obuv pro každou nohu zvlášť byl r. 1862 švýcarský anatom Herman Mayer. Do praxe ale přišla až r. 1895 v Americe. V Evropě dokonce ještě později. U nás poprvé zavedla asymetrické kopyto firma Baťa okolo r. 1912.

Poukazováno začalo být i na rozumnou výšku podpatků a na vhodnost volby prodyšnějších materiálů obuvi, v nichž se noha tolik nepotí a nezapáchá.

Gutta perča

Ve výrobě obuvi v 19.stol. se také objevil jeden významný nový materiál, a to pryž, jak bude zmíněno i v dalším článku. O objev tepelné vulkanizace pryže se zasloužil, i když více méně náhodou, Američan Charles Goodyear v r. 1839.

Jedny z prvních pryžových galoší se prodávaly údajně v Bostonu. Jejich vlastnosti však nebyly ideální. V chladu tvrdly a stávaly se křehkými, v teple měkly a ztrácely tvar. F.W. Ludersdorf v r. 1830 zjistil, že kaučuk ve směsi se sírou ztrácí lepivost. Byl to však právě Goodyear, kdo plně odstranil nedostatky pryžových výrobků. Rozpouštěl kaučuk se sírovou a olovnatou bělobou v terpentýnovém oleji. Vzniklou směs natíral na tkaninu. Jenže část tkaniny se nedopatřením nalepila na rouru od kamen a kaučuk teplem zčernal. Spálená pryž nelepila, byla elastická, ale přesto pevná. Vynálezce však zapomněl svůj objev patentovat, a pak se řadu let soudil o své prvenství. Spor nakonec vyhrál, ale chudý a zadlužený.

 

Stručný průřez celou historií obuvi najde zde:

www.melissadrumos.blogspot.cz/2013/05/historie-obouvani-obuvnictvi.html

Použité prameny:

– Štýbrová, M.: Boty, botky, botičky, Nakladatelství Lidové noviny, r. 2009
– Teplá, K. a kolektiv: Kosmetika III, Informatorium, 2001, 2. vydání
– Lewis, H.R.: Gordon McKay, Harvard magazine, září-říjen 2007
– Springer, J.: Domácí lékařka, Drážďanské nakladatelství M. O. Groha, 1923

Napsat komentář