Módní obuv 19. století

Druhá část článku o obuvi 19. století naší redaktorky Melissy nám odkryje konkrétní typy módní obuvi 19. století. Chcete se dozvědět něco více o historii a pozadí oblíbených kotníčkových šněrovacích bot, nebo vojenských holínkách? A jaká vlastně byla sportovní obuv v 19. století?

Na počátku 19. století byl v módě civilnější styl odívání než v předchozích obdobích a začaly se stírat rozdíly mezi desingem obuvi aristokracie, měšťanů a podnikatelů. Jejich boty se lišily spíše použitým materiálem, kvalitou, vypracováním a opotřebovaností. Ze střevíců vymizely zbytečné ozdoby a tretky a vytratil se i červený podpatek diferencující obuv šlechticů, což bylo dříve typickým prvkem.

Na začátku 19. století udával módní tón v Evropě Napoleon Bonaparte. Dámy v tomto období nosily lehounké střevíčky bez podpatku. Svršek býval z hedvábných materiálů a jeho barva se ladila s barvou toalety. Tato obuv byla v módě v podstatě od popravy Marie Antoinetty (1793) až do počátku 40. let 19. stol. Měnil se pouze tvar špičky od úzké protažené, až po výrazně hranatou.

Po odeznění empíru se vrátily do módy dámské podpatky, což mělo souvislost s tancem a oblibou vídeňského valčíku. Ten vládl v Evropě bezpochyby až do konce 19. stol. Podpatek byl potažen materiálem svršku, což býval brokát, hedvábné látky nebo dokonce i samet. Později se začaly objevovat i lakované podpatky lehce projmutého jakoby špulkovitého tvaru. Byly posunuty blíže ke středu obuvi, čímž se opticky zkracovalo chodidlo.

Vulkanizace pryže

Tepelná vulkanizace pryže byla objevena r. 1839. Tato novinka se posléze začala uplatňovat i v obuvnictví. Elastický materiál, slangově nazývaný pružinka, umožňoval nazouvání a vyzouvání obuvi, aniž by musela mít nějaké zapínání. Do svršků obuvi se tedy umísťovaly malé elastické klínky. Někdy měla vyšší obuv navíc textilní nebo kožená poutka, aby se nazouvala ještě snadněji.

Nejoblíbenějším modelem obuvi tohoto typu byla tzv. perka. Tento vycházkový vzor byl ve druhé polovině 19. stol. typickou součástí pánského botníku.

Různé chrániče obuvi před jejím ušpiněním byly po objevu vulkanizace kaučuku nahrazeny pryžovými galošemi.

 Kotníčkové boty

Již koncem 18. stol. se v Evropě začala postupně prosazovat střídmá anglická móda. Éra pevných kotníčkových bot však nebyla jen dílem tzv. anglománie, ale souvisela i s návratem krinolíny.  Ocelová konstrukce přece jen občas poodhalila dámský kotníček, což už v tomto období nebylo zas až takové tabu. R.1867 při schůzce rakouského císaře Františka I. a francouzského císaře Napoleona III v Salzburku se setkaly i jejich manželky, císařovna Alžběta zvaná Sissi a francouzská císařovna Evženie. Mezi dámami údajně došlo k malé soutěži krásy. Komoří hrabě Johann Wilczek byl svědkem toho, jak si obě dámy vzájemně poměřují lýtka.

Móda kotníčkových bot a holínek v Anglii a v Americe souvisela hlavně s klimatickými podmínkami v těchto oblastech. Některé modely této obuvi byly pojmenovány podle svých slavných nositelů. Například vysoké boty či pryžové holínky wellingtonky podle polního maršála A.W. Wellingtona (1769-1852). Kotníčkové boty, které nosil Benjamin Franklin (1706-1790). Podle Adelaidy, manželky krále Williama IV., byly pojmenovány atlasové kotníčkové botky se šněrováním na vnitřní straně a nižším potahovaným podpatkem. Královna Viktorie (vládla 1837-1901) si oblíbila boty zvané balmoral, které jí vyrobil její obuvník na dlouhé procházky krajinou Skotska na jejím venkovském sídle.

Po r. 1850 se holínky a pevné kotníčkové boty staly elegantní obuví v Evropě a Americe. Už nebyly jen obuví pracovní a vojenskou. Nosily je i ženy, příslušnice aristokracie.

Vojenská obuv

Důstojníci nosili pevnější holínky nejčastěji z černé, tmavě hnědé nebo přírodní ušně. Příkladem jsou, již zmíněné, wellingtonky, které mívaly nahoře přezku nebo šněrování, kterým se upravoval jejich obvod.

Husarské jezdecké boty, zvané čižmy byly opatřeny ostruhami a jejich typickým zdobením byly třapce z hedvábných nití.

Vysoká obuv byla už od období baroka atributem kurýrů a kočích poštovních kočárů (postiliónů). Střih se od dob baroka příliš neměnil. Měly nahoře širokou manžetu ve tvaru trychtýře. Po zavedení parních lokomotiv zaniklo povolání postiliónů a vytratila se i tato obuv.

Domácí obuv

Doma se obouvaly nejčastěji panfofle. Nosily je i známé osobnosti. Například spisovatel Honoré de Balzac (1799-1850) údajně nikdy neusedl za psací stůl bez svých luxusních safiánových pantoflí. Dokonce i George Sandová (1804-1876), která pobuřovala veřejnost nošením pánského oblečení, kouřením dýmky či milostnými aférami, ve svém soukromí dávala přednost punčochám a drobným pantoflíčkům.

Na domácích pantoflích byly často patrné prvky z Orientu. V období rokoka, romantismu i v secesi bylo módním výstřelkem dovážení různých předmětů z východu.

Domácí obuv se ale také často dělala podomácku. Háčkovala se, pletla nebo i šila z textilií. V módních časopisech vycházely návody, jak si takovou obuv vyrobit. Dámy se odpoledne setkávaly u čaje a během této kratochvíle zhotovovaly pantofle, bačkory či dětské botičky.

Dětská obuv

19. století se konečně začala výrazněji odlišovat obuv dětí od obuvi dospělých. Na dětskou obuv začaly být kladeny vyšší požadavky zdravotní a hygienické nezávadnosti. Byla více patrná snaha nezdeformovat nevyvinutá chodidla. Dětská obuv se převážně zhotovovala podle asymetrického kopyta a používaly se na ni měkčí materiály než na obuv dospělých.

 Střevíce pro nejmenší se šily nejčastěji obráceným výrobním způsobem. Pokud byly opatřeny podpatky byly tyto nízké a ploché, většinou jen z pár vrstev ušní.

Podle různých tradic se první dětské botičky různě uchovávaly v mnoha zemích světa. Typické to bylo v anglosaských kulturách a v Americe. Někdy se odlévaly do bronzu nebo potahovaly kovem. Na podešve se psávaly informace o člověku, který tyto botičky nosil. Staré dětské botičky, které už se nedaly jinak použít díky obnošenosti, se zastrkávaly za krovy nebo zazdívaly do základů domů, aby odháněly zlé síly od obyvatel domu.

Sportovní obuv

S narůstající oblibou sportovní činnosti v 19. stol. byla potřeba přizpůsobit těmto pohybovým aktivitám i oblékání. Populární byly především jízda na koni, cyklistika, golf, tenis, dlouhé procházky a v zimě bruslení a lyžování. O specializované sportovní obuvi se však v této době ještě nedá moc mluvit. K těmto účelům se využívala spíš běžná obnošenější obuv. Speciální sportovní boty se vyráběly jen pro členy sportovních sdružení. Např. v Sokole se nosily ušňové cvičky. Hráči tenisu a golfu mívali plátěné či ušňové šněrovací polobotky. Z 19. stol. pochází také baletní špičky a piškoty v podobě, v jaké je známe i dnes.

Brusle přivezl do Čech r. 1886 ing. Fiedler. Narozdíl od těch dnešních se připevňovaly zvenčí na běžnou obuv. Lyže přivezli nezávisle na sobě v r. 1887 Josef Rössler- Ořovský a v r. 1891 hrabě Harrach.

Lidová obuv

Ještě v první třetině 20. stol. nebylo úplnou samozřejmostí, že by každý člověk měl své vlastní boty. Děti z početných chudých rodin, se často v neděli střídaly na bohoslužbách, protože neměly doma boty pro všechny. Dokonce se na mši chodilo bosky a boty se obouvaly až před kostelem, což mělo dva důvody, jednak praktický – aby se boty příliš neničily, jednak symbolický – bosé nohy značí pokání. V zimě se děti střídaly ve školní docházce, protože v rodině s větším počtem dětí mívaly k dispozici třeba jen jedny zimní boty a zimní kabát.

Obuv, asi pro svou vzácnost, bývala součástí řady lidových tradic a pověr. Např. na vánoce se házelo střevícem přes rameno. Směřovala-li pak špice ke dveřím, házející osobu do roka čekala svatba. Na sv.Mikuláše se do bot vkládaly pamlsky a dárky. O velikonocích bylo zvykem pořídit si nový oděv a boty, jinak dotyčného “pokakal beránek”.

Obuv byla také součástí obyčejného každodenního života. Hrála roli i v rodinných vztazích. Žena muži po příchodu domů zouvala boty. Děti otci přinesly pantofle. V sobotu děti čistily obuv a dostávaly za to pamlsky. Čisté vyleštěné boty byly o svátcích samozřejmostí. Někde dokonce nevěsty dostávaly od ženicha tzv. poslušné botky, tedy zdobené střevíce nebo malované dřeváky. Obuv pro svou nákladnost bývala vítaným darem k různým příležitostem. Často se vyspravovala a dědila. Lidová obuv je jestě navíc specifická v tom, že se na ni částečně ii z finančních důvodů používaly levnější materiály jako dřevo, korek, plsť, vlna či různé textílie.

Nebudu zde rozebírat jednotlivé druhy lidové obuvi, jako jsou krpce, dřeváky, papuče či čižmy. Dovolím si však jen pár poznámek o obuvi k slavnostnímu lidovému kroji. Klasický lidový kroj vznikl někdy v období baroka a tradiční obuv ke kroji taktéž vycházela z tohoto období. Celá desetiletí zůstával její vzhled neměnný. Např. dlouhé překlopené jaky, typický střih svršků, přezky a spony.  Muži nosili nejčastěji černé ušňové střevíce se sponou nebo šněrováním. Ženské střevíce mohly být i jiné barvy a bývaly různě zdobené, např. výšivkami, perforacemi, lemováním, stuhami… Zdobení demonstrovalo movitost majitelky obuvi. Od 19. stol. se obuv začala vyrábět kolíčkovaným způsobem – podešev se se svrškem spojovala tzv. floky. V některých oblastech se zřejmě již v 18. stol. staly součástí kroje holínky, které zpočátku patřily spíš k bohatým sedlákům. V polovině 19. stol. ženy v některých lokalitách začaly ke kroji nosit polovysoké šněrovací boty inspirované tehdejšími trendy. Tzv. brynelky vycházely změšťanské módy okolo r. 1850. Obuv ke kroji se často nosila soudobá. Na přelomu 19.-20. stol. se ke kroji dokonce nosila i průmyslově vyráběná obuv, kupříkladu i baťovky.

Psí dečky

 Poslední zvláštností obouvání 19. stol., se kterou vás chci v tomto článku seznámit jsou tzv. psí dečky. Byly to vlastně speciální kamaše sahající ke kotníkům, ev. až pod kolena. Chránily kotník, nárt a lýtko před chladem a vlhkem.

Jejich historie sahá do 18. stol., kdy se začaly používat k uniformám rakouské, pruské, britské, francouzské a americké pěchoty. Později se staly typickou součástí formálního pánského oblečení. Běžně se používaly až do 30. let 20. stol. Mezi lyžaři přetrvaly až do 60. let.

Vyráběly se z ušně, plsti nebo i plátna. Mohly se zapínat na knoflíčky, řemínky, ryngle, háčky aj. způsoby. Některé mívaly naspodu řemínky nebo pružinky (podpínky), které se zasouvaly pod podešev pro lepší fixaci k botě. Nosily je ženy, muži i děti zejména při sportu a procházkách v přírodě. Za první republiky byly součástí elegantního pánského oblečení.

 

Stručný průřez celou historií obuvi najdete zde:

www.melissadrumos.blogspot.cz/2013/05/historie-obouvani-obuvnictvi.html

Použité prameny:

– Štýbrová, M.: Boty, botky, botičky, Nakladatelství Lidové noviny, r. 2009

– Teplá, K. a kolektiv: Kosmetika III, Informatorium, 2001, 2. vydání

– Lewis, H.R.: Gordon McKay, Harvard magazine, září-říjen 2007

– Springer, J.: Domácí lékařka, Drážďanské nakladatelství M. O. Groha, 1923

Obrázky použité v článku: pinterest.com

Napsat komentář