Fantasy poprvé: Co, proč, jak?

V našem novém miniseriálu o fantasy tvorbě nebudu vždy zrovna příjemný a nebudu vždy zrovna chlácholit slečinky v bavlněných peřinkách – dalo by se říci. Hned na úvod musím upozornit a všechny ujistit, že primárně nemám k fantasy averzi. Snad je to vidět i na mé tvorbě, protože jsem sám také fantasy psal a ve svých povídkách i knihách rád kombinuji sci-fi prvky s tím, co dnes nazýváme fantasy světem. Jen chci tak trochu varovat: Ne každému se musí moje série líbit a možná při čtení občas znechuceně obrazovku zmuchláte a vyhodíte do koše, či váš tablet bude balancovat na hraně mezi vyhozením z okna a vhozením do kamen. Vám se tedy omlouvám. Nicméně přesto prosím, zkuste to skousnout a vydržte, třeba se mnou budete alespoň občas souhlasit.


Co je to teda ta fantasy?

Jako první asi každého napadne otázka, co vlastně fantasy je a co není? I ta druhá část otázky je nesmírně důležitá.
Umělecký žánr, kde děj, nebo jeho ovlivňování jsou založeny především na užití magie či jiných nadpřirozených prvků (bájné bytosti, bohové, pohádkové bytosti a světy), ale nepsaným pravidlem je, že ve fantasy se musí objevit alespoň jeden člověk a naopak by se v něm neměla objevit přemíra techniky, nebo mimozemské bytosti.

Ale pozor, není to tak jednoduché, neboť v anglosaském světě je fantasy označením pro jakékoliv dílo fantastického žánru, které není science fiction. Žánr je, stejně jako příbuzné žánry science fiction a horror, definován především dobou, kam je dílo situováno (respektive světem, který určitou dobu evokuje), rekvizitami a prostředím a pochopitelně i postavami, z nichž alespoň některé jsou nadpřirozené, neobvyklé, nebo mají zvláštní schopnosti.

A tady se hned zastavme a podívejme se na jeden zásadní rozdíl mezi fantasy a klasickou pohádkou: Zatímco v pohádce děj posouvá nejen hlavní hrdina, ale často bez jeho zásahu – pouze z jeho přání, či z vůle nadpřirozené bytosti – se děj posune, v klasickém fantasy je oproti tomu jakákoliv nadpřirozená síla využita jen jako prostředek pro hrdinu (nebo pro jeho protivníka), jak děj posunout. Lidsky řečeno, zatímco v pohádce stačí princovi, aby jen věřil a sem tam se popostrčil dál, ve fantasy si to hrdinové musejí všechno prostě oddřít. A také právě proto je fantasy oblíbenější u konzumentů nad 10 let, neboť tito uživatelé prožívají raději aktivnější příběh s více zvraty a s množnostmi neúspěchu, což v pohádce prakticky nenajdete.

Je například velice zajímavé sledovat, kdo jak fantasy vnímá. Například v Anglii a Irsku je za čiré fantasy označován i příběh telepatky Marry, která pouze prožívá a zažívá velice zvláštní situace v jinak naprosto obvyklém světě dnešní doby. Kromě jejích telepatických schopností však v celé sérii nenajdete vůbec nic fantastického. Oproti tomu je stejná série v USA vnímána spíše jako sci-fi, nebo moderněji jako psychoreality. To se bohužel týká třeba i takových známých sérií jako je Jumper, kterého bych fantasy já osobně rozhodně nenazýval.

Pojďme si udělat ještě jedno víceméně vědecké zastavení a položme si – každý sám ve svém vnitru – otázku: Čteme třeba příběh, který se odehrává v post-apokalyptické době po globálním skorozániku lidstva v budoucnosti. Technika slouží tak, jak omezené zdroje dovolí a na světě je jen pár lidí a zbytek jsou – řekněme mutanti (pro ochránce mutantních práv je definujme jako “plnoprávní jedinci s jiným schopnostním, chlupovým a slizovým potenciálem”), kteří se pochopitelně lidmi tak nějak živí, nebo je jejich oblibou alespoň trhání přeživších na kusy a rozvěšování jejich vnitřností po okolních lesích. Ale pozor, i tito mutanti pocházejí z lidí a tito mutanti mají nadpřirozené schopnosti (třeba dokážou vycítit vědomí člověka a někteří z nich mají telekinetickou schopnost). A teď – je toto fantasy? Nebo je to sci-fi? Jak říkám, odpověď bude od každého z nás asi trochu odlišná, neboť de facto tento příběh zároveň naplňuje a zároveň popírá principy fantasy díla.

Pohled do historie a fantasy jako průnik do ostatních stylů

Původ žánru fantasy lze spatřovat především v lidové tvořivosti a lidské fantazii. Z literárních žánrů pravděpodobně zastupuje dřívější typy jako např. mýty a báje, pohádky, středověké legendy a rytířské eposy. Od poloviny osmnáctého století se pak profiluje již jakýsi podobný styl vyprávění i literárních děl, který již můžeme z literárního hlediska nazývat fantasy.

Vznik klasického fantasy však lze spatřovat až v druhé polovině 19. století u autorů jako George MacDonald a lord Dunsany, masivnější nástup přišel s díly J.R.R. Tolkiena a R.E.Howarda v první polovině 20. století. Zejména Tolkienova trilogie Pán Prstenů se výrazně zapsala do moderní populární kultury a stala se jedním z pilířů žánru, i když je to v tomto případě poněkud nepravdivé, neboť to jednak není původní dílo a jednak se jedná o kombinaci více žánrů.

V posledních třiceti letech se s fantasy díly doslova roztrhl pytel, a to jak v mezinárodních vodách, tak – o trochu později – i u nás. Vzhledem k tomu, že mnozí do fantasy stylu počítají i klasické pohádky (což na jednu stranu není příliš fér), dalo by se polemizovat nad křivkou růstu počtů děl, nicméně ona “nativní” fantasy je doménou skutečně posledních desetiletí.

Fantasy dnes už není jen žánr literárních, nebo filmových děl. Ukazuje se, že fantasy se postupně stala stylem daleko obecnějším. Skřítkové a víly jsou dnes na každém kroku, v konotaci s náboženskou a magickou příchutí najdeme fantasy styl tam, kde bychom ho asi původně nečekali.

PŘÍŠTĚ: Fantasy podruhé: S čím se setkáme?

Napsat komentář