Kult porcelánově bílé pokožky

Ačkoliv steampunk ve své nejklasičtější “verneovské podobě”  bývá  často ovlivněn viktoriánskou érou 19.století, nejsou jeho pravidla, co se týče oblékání a líčení tak přísná jako u některých jiných subkultur. Pevně zašněrovaný korzet, dlouhé šaty, ani alabastrová tvář… nic z toho nemusí být respektováno. Proč taky? Vše se odehrává se světě fantasie a děje se tak, jak nás zrovna napadne. Steampunk je hravý a tvárný. Slavní badatelé, mořeplavci či vzduchoplavci přece nemusí být nutně bledí, ani dámy, které je doprovází na cestách nebudou mít vždy chuť nechat se omezovat v pohybu a stínit se slunečníkem. Navíc viktoriánská Anglie není jediným obdobím a místem, kam můžeme steampunk situovat. Občas se objevuje i steampunk středověký, napoleonský, západní s westernovými prvky, kolonialistický, podmořský, industriální…každý si může vysnít svůj vlastní steampunk, který se mu líbí a vyhovuje.

Přesto je bledá pokožka aristokratů jedním z témat, které bychom rádi na tomto serveru zmínili aspoň pro zajímavost. Není naším záměrem propagovat používání antipigmentů a abrazivní kosmetiky, ani zakazovat steampunkerům opalování.

Tento článek je stručným nastíněním historického, biologického a socioekonomického kontextu toho, proč byla neopálená pokožka dlouhá staletí považována za krásnou a žádoucí. V budoucnu je plánován ještě jeden článek k tématu, který bude obsahovat návod  “jak na to”, tedy několik praktických rad, jak uchovat svou pokožku bledou a chránit ji před sluncem, popř. ji uměle dočasně či dlouhodoběji zesvětlit. Musíme však upozornit, že žádné metody depigmentace kůže nejsou zcela neškodné. Stejně tak není zdravé přílišné omezování pobytu na sluníčku, protože UV záření je nutné k tvorbě vitamínu D v lidském těle a ten všichni potřebujeme.

William: Slečno Sugar, jak se máte?
Sugar: Děkuji, výborně, pane.
William:Dnes je krásný den.
Sugar: To je. Máme se Sophií vyučování venku. Je tak bledá.
Madam: Dáma není nikdy dost bledá.
Sugar: Ale dítě potřebuje být na vzduchu.

Kvítek karmínový a bílý, filmová verze, autor knihy: Michel Faber, r. 2002

Z pohledu historie

Lidé se světlým fototypem, kteří se špatně opalují, možná léta bojují s posměchem svého okolí a trápí se poznámkami na svou bledost. V minulých stoletích by ale byli ve výhodě. Porcelánově bílá pokožka byla totiž od starověku až do 20. let 20 století preferována. Opálená byla pouze pracující vrstva. Příslušníci aristokracie dávali svou bledostí najevo, že jsou dost bohatí na to, aby se nemuseli vystavovat slunečním paprskům. Tento trend byl v různých obdobích různě přísný a mnohdy se přeháněl, často dokonce i zabíjel. Mnohé ženy se otrávily líčidly, která si aplikovaly ve snaze svou pleť  ještě více vybělit. Do krémů a pudrů se totiž obvykle přidávaly chemické látky, které se kůží vstřebávaly do krevního oběhu a při delším používání poškozovaly vnitřní orgány. Byly to kupříkladu sloučeniny olova, rtuti, arsenu…Pro představu v následující tabulce uvádím projevy chronických otrav těmito prvky.

Tab.1 – Nejčastější kovy přidávané do bělící kosmetiky a některé projevy chronické intoxikace

Olovo

chudokrevnost (únava, námahová dušnost, apatie, bolesti svalů a kloubů), šedý lem na dásních, zácpa, saturninské koliky (křečovité bolesti v břiše), postižení ledvin a jater, saturninská dna, hypertenze, neuropatie

Rtuť

gingivitis (zánět dásní, nadměrné slinění, vypadávání zubů), tremor (třes při činnosti, i jiné neurologické projevy), erethismus (psychóza, poruchy paměti, chování, nálady, spánku, soustředění, někdy připomíná schizofrenii)

Arsen

rozvoj srdečních onemocnění, rakoviny, vznik mrtvice, chronických onemocnění dolních dýchacích cest, diabetu či šerosleposti, změny pigmentace nehtů a kůže, bolesti hlavy, ospalost, větší lámovost až ztráta vlasů

V moderní době bronzově zbarvené tváře bělošek svědčí o tom, že některé z nich nelitují času a leží na slunci na pláži. To je poměrně nedávný trend.

V předchozích staletích žádná vysoce postavená mladá žena nebo elegantní mladá dáma nemohla být za nic na světě opálená. V té době opálená kůže značila pouze jediné – rolnickou dřinu na poli. Ženy z vyšších vrstev považovaly opálenou pleť za naprosto odpuzující, a aby zabránily tomu, že při procházce v parku dopadne byť jediný paprsek slunce na jejich tvář, nosily klobouky nebo čepce či slunečník.

V určitých historických obdobích vedl tento odmítavý postoj ke slunci k bělení tváří pomocí make-upu. V extrémnějších případech šly ženy tak daleko, že si nechaly pouštět žilou, aby byly bledší. Žádná z těchto praktik nebyla bez rizika. Bílá líčidla v 16. století byla obzvláště nebezpečná, protože obsahovala oxid olova. Opakované používání této barvy na tvář vedlo k hromadění jedu v těle, které mohlo dokonce způsobit ochrnutí svalstva a někdy i smrt.

V jiných dobách, kdy se soudilo, že růžové tváře na rozdíl od bronzových jsou znakem dobrého zdraví a přirozené vitality, se střed tváří líčil růží. Když se nenosila růž, mladé dámy se před důležitou schůzkou štípaly do tváří, aby si v nich rozproudily krev.

Nahá žena, Desmond Morris, r. 2004

Jednou z nejznámějších obětí bělících pudrů byla královna  Anglie a Irska Alžběta I. (1533-1603). Ve 29 letech prodělala neštovice, po kterých jí zůstaly jizvy. Aby tento nedostatek skryla, začala používat tehdejší dekorativní kosmetiku. V době renesance byly ženy doslova posedlé touhou po co nejsvětlejší pokožce. Proto jedním z nejoblíbenějších kosmetických přípravků tehdy byla tzv. benátská běloba (uhličitan olovnatý). Můžete ji najít pod řeckým názvem psynmylhium nebo latinským cerussa. Vyráběla se smícháním octa a olova, čímž vznikl neprůhledný prášek. Pleť po jeho nanesení sice měla mléčně bílou barvu, ale otrava olovem postupně vedla k vypadávání vlasů, paralýze svalů, zhoršování psychického stavu…Navíc rozrušovala kůži, což dámy vedlo k nanášení čímdál silnějších vrstev pudru, aby skryly svůj neatraktivní vzhled. Přestože se už v té době tušilo, že olovnaté pudry při dlouhodobém používání zabíjí, byly populární přes 300 let. Benátská běloba byla klasifikována jako jed až v r. 1634.

Další složkou renesančních pudrů byl chlorid rtuťnatý (sublimát rtuti). Ten blokoval tvorbu kožního pigmentu. Pokožka po něm ale předčasně stárla a ženy pak byly vrásčité. Dále kosmetika často obsahovala boraxový prášek, vaječné bílky, citrónovou šťávu a mnoho dalších zajímavých přísad.

Zdravotní stav královny Alžběty se od r. 1602 rychle zhoršoval. V únoru 1603 byl popraven její dlouholetý oblíbenec Robert Devereux za to, že proti ní připravil povstání. Alžběta po jeho smrti měla silné deprese a trpěla záchvaty melancholie. V březnu už to s ní vypadalo velmi špatně, ale odmítla se nechat léčit a ulehnout do postele. Zůstala na nohou téměř až do své smrti. Dvorní dámy, znepokojené tím, jak je zesláblá, dávaly na podlahu polštáře, na které se nakonec zhroutila. Zemřela 24.března 1603

Obr.1 Královna Alžběta I. trpěla účinky dlouholetého používání kosmetiky s olovem a rtutí. Na tomto obrázku je patrné, že jí vypadávaly vlasy. Vysoko ustupující vlasovou linii zakrývala parukou.

Skrz neopálenou kůži jsou dobře viditelné žíly, které jsou modře zbarvené, protože vedou odkysličenou krev. To dříve vedlo k dogmatu, že šlechtická krev je modrá. Aristokratky si dokonce někdy malovaly na kůži čáry modrou tužkou, aby svůj původ zdůraznily. Nejčastěji se to dělalo právě v Alžbětinské době, ale vyskytovalo se to až do začátku 19. stol. Pojem “modrá krev” se objevil ve slovnících až někdy kolem r. 1838.

Vraťme se ale ještě na chvíli k pudrům. Co se týče dekorativní kosmetiky, je pudr jedním z nejstarších přípravků. Byl znám už ve starověku. Ve staré Číně se vyráběl z rýžového prášku, v Řecku zase z křídy. V Egyptě se v době faraónů používal pudr zvaný Lathika. Už tehdy se do pudrů přidávaly různé minerály.

I ve středověku byla propagována alabastrová pleť u urozených lidí, jako protiklad opálených služebných a rolníků pracujících na poli. Za vlády Kateřiny Medičejské (1547- 1559) se říkalo, že ženy chodí do kostela napudrované, jako kdyby na ně mlynář vysypal pytel hladké mouky. V období Ludvíka XIV. se pudrovaly nejen tváře, ale i paruky. A to u žen i mužů. Bílá pleť tehdy maskovala nedostatečnou hygienu. Obličeje tehdy měly díky vrstvám pudru maskovitý výraz a dal se z nich těžko odhadnout věk. Díky jedovatým látkám v pudrech málokterá šlechtična zůstala skutečně krásná déle než do svých 30 let. Jejich pokožka měla žlutavý nádech a trpěly puchýřky a vřídky. Vesnické dívky, které pudry nepoužívaly a při dojení krav získaly imunitu proti neštovicím, měly pleť sice opálenou, ale krásnou a bez jizev. V době baroka a rokoka (cca 1600 – 1790) se drobné nedostatky na kůži zakrývaly různými falešnými znaménky krásy a koketními muškami.

V období velké francouzské revoluce (1789-1799) bylo pudrování kritizováno. Pudry se totiž vyráběly z rýžové nebo obilné mouky, což bylo mrhání vzhledem k tomu, že prostý lid trpěl hlady.

Pudry se také různě parfémovaly. V napoleónské době (1804–1814 a 1815) módu voňavého pudru údajně zavedla Joséphina de Bauharnais. Používala k tomu hřebíček, skořici a vanilku.

V 2. pol. 19 století se začal používat pudr, který sloužil ke zmatnění pokožky. Autorem nejznámějšího zmatňujícího pudru byl lékárník Théophile LeClerc, který r.1881, založil kosmetickou firmu. Jednalo se o rýžový pudr se zinkem.

Dnešní pudry se vyrábí z talku, kaolínu, oxidu zinku, přidává se hedvábí, minerály, vitamíny, UV filtr a řada dalších složek.

Bára dosáhla patnácte let a žádné děvče v celé dědině nemohlo se jí rovnat v síle a velikosti. Tělo její bylo hrubých kostí, silných svalů, přitom ale pravidelných forem. Mrštná byla jak pstruh. Pleti byla tmavohnědé, dílem od přirozenosti, dílem od slunce i větru, neboť si nikdy, ani v parném létu nezastřela tvář, jako to vesnická děvčata dělávala.

Divá Bára, autor: Božena Němcová, r. 1856

Stejně dlouhou historii jako kamufláž líčidly, mají i metody, které snižují pigmentaci kůže. Takovou nejjednodušší záležitostí je peeling, kterým se mechanicky nebo chemicky odstraňují buňky z povrchových vrstev kůže. Další možností jsou antipigmenty, tedy látky, které blokují tvorbu kožního pigmentu melaninu.

Existuje okolo stovky rostlin, které mají na kůži zesvětlující účinek. Ve starověkém Řecku a Římě se k tomu využívaly různé druhy zeleniny a ovoce. Kleopatra se údajně koupala v oslím mléce. Už ve starověku byly známy bělící účinky medu (obsahuje peroxid), heřmánku, okurek, petržele, zázvoru, skořice, zeleného čaje, sóji či syrovátky. Vaječný bílek k rozjasnění pokožky používaly i japonské Geishy.

Dneska spousta bělících krémů obsahuje arbutin – látku pocházející z medvědice lékařské, která se v Evropě používá jako léčivá rostlina zhruba od 17. stol. Hydrochinon je spolu s peroxidem vodíku obsažen v obranných žlázách brouků prskavců. K zesvětlení pigmentových skrvn je uplatňován od roku 1961. U nás je dnes pro své toxické a rakovinotvorné účinky zakázán, ale může se sem dostat v kosmetice ze zahraničí.

Dnes se v kožním lékařství používá řada zesvětlujících látek při léčbě melazmatu, onemocnění projevujícího se hyperpigmentací kůže. Zmíním alespoň rucinol, kys. azaleovou (obsahuje ji kvasinka Pityrosporum ovale), glabridin z extraktu kořene lékořice lysé, hormon melatonin, kys. kojovou (obsažená v houbových orgasnismech typu penicillium, aspergillus), kys. glykolovou z cukrové třtiny, retinoidy, niacinamid, ad. Často se mezi sebou různé látky kombinují a jejich účinky se navzájem potencují.

“Už přichází krásná Galatea,”říká.
Pan Huss už má na hlavě klobouk, ale hned ho zase smekne. “Nymfa nebo socha?” zeptá se o očima upřenýma na mou tvář.
“Asi obojí,” odvětí pan Hawtrey, “ale měl jsem na mysli sochu. Nezdá se vám, že je slečna Lillyová stejně bílá?” S těmi slovy mě vezme za ruku. “Moje dcery by pukly závistí! Víte, že jedí jíl, aby měly co nejbělejší pleť? Obyčejný jíl. Zavrtí hlavou. “Mně ta módní bledost připadá veskrze nezdravá. Ve vašem případě, slečno Lillyová, jsem – tak jako pokaždé, když vás musím opustit! – zaskočen tím, v jak nečestně ostudných a sterilních podmínkách vás váš strýc drží.”

Zlodějka, autor: Sarah Watersová, r. 2002

Zajímavou kapitolou je období kolonialismu

Poté, co bylo r. 1865 zrušeno otroctví, začali mít o bělící kosmetiku zájem i Afroameričané. Od r. 1930 do r.1970 byly v Americe uvedeny na trh bělící krémy s obsahem rtuťi. R. 1974 bylo v Americe přidávání rtuti do kosmetiky zakázáno z důvodů otrav a kontaminace životního prostředí. Pak přišel na scénu monobenzon. Jeho bělící účinek byl objeven náhodou, když se na rukou černochů pracujících v továrnách začaly objevovat bílé skvrny. Koncem 70 let vypukla díky kosmetice s monobenzonem epidemie poruch pigmentace – tzv. chemické vitiligo neboli chemické leukoderma. Od r. 1980 byl v Americe v bělící kosmetice povolen už jen hydrochinon.

Také v Africe a Asii se původní obyvatelé mnohdy snažili svým vzhledem přiblížit evropským kolonialistům. Světlá pokožka se pro ně stala symbolem bohatství a štěstí. Ještě dnes je v těchto oblastech velká poptávka po bělící kosmetice. Často je vyráběna ilegálně, pančuje se a má na svědomí řadu zdravotních obtíží a dokonce i životů.

20.stol.

Začátkem 20. stol. začali lékaři a odborná veřejnost stále více zdůrazňovat příznivý vliv slunění na lidské zdraví. Jelikož lidé v 19. stol. často trpěli nedostatkem vitamínu D a chudokrevností, byla bledá kůže také příznakem nemoci. Uvádí se, že opalování, jako módní trend, v Evropě zavedla návrhářka Coco Chanel, když se r.1923 vrátila opálená z dovolené na Riviéře. Postupně se bronzově snědá pleť začala považovat synonymum majetku a přepychu. Vypovídala o svém nositeli, že je dost bohatý na to, aby si mohl dovolit slunit se na jachtě nebo při venkovním sportu. Samozřejmě se postupně začalo zacházet do extrémů a rostoucí výskyt nádorů kůže v poslední době vede opět k zamyšlení, do jaké míry je opalování zdravé nebo škodlivé.

Biologické hledisko

Důvodem, proč byla neopálená pokožka po staletí považována za krásnou, nebyla vždy jen marnivost. Hluboko v nás, v našem podvědomí, jsou zakořeněny informace, které souvisí s naším biologickým vývojem. Když se narodíme, je naše kůže světlá a bez poskrvky. S věkem postupně tmavne a objevují se na ní různá znaménka, pihy a pigmentové skvrny. U žen dochází ke zvýšené pigmentaci v těhotenství vlivem hormonu estrogenu. Často jejich kůže zůstane po porodu trvale tmavší než byla dříve. Alabastrová pleť je tedy znakem mládí a panenství.

Přílišné opálení také může částečně skrýt určité komunikační prvky, jako je kupříkadu zčervenání při studu nebo náhlé zblednutí při úleku. Toto kdysi mohlo mít velký význam např. při výběru partnera a při námluvách. Na filosofickou otázku, zda novodobý člověk stále ještě potřebuje tyto starobylé signály, nechť si každý vduchu odpoví sám.

 Obr.2 Dita von Teese, současná burleskní umělkyně

Současnost

V současnosti dramaticky bledé krásky vidíme spíše jen v uměleckých kruzích a v určitých subkulturách. Všichni víme, že střídmé slunění je zdravé a opálení nám nevadí. Díky uspěchanému životnímu stylu se ale někdy stává, že pobýváme v budovách více, než je zdrávo a v poslední době se opět začíná mluvit o tom, že evropská populace v zimních měsících trpí nedostatkem vitamínu D. V době dovolených naopak jedeme do oblastí s větší intenzitou slunečního záření – v létě k moři a v zimě do hor – a vystavujeme se tak riziku spálení kůže a vzniku zhoubných nádorů.

Co se týče módy, zdá se, že se porcelánově bíla pokožka začíná do určité míry vracet na scénu. Zatímco ještě před pár lety byl opravdu problém sehnat dostatečně světlý makeup, nyní se doslova vyrojila celá škála kosmetických produktů pro “sněhurky”. Péče o alabastrovou pleť je poněkud náročnější a vyžaduje zvýšenou ochranu před sluncem, jak stíněním, tak prostředky s UV filtrem. Je na ní mnohem více vidět akné či rozšířené žilky. Naštěstí si každý může vybrat, co se mu líbí a není omezen jedním upřednostňovaným názorem.

Další mé články k tématu najdete zde:

http://melissadrumos.blogspot.cz/2013/12/kult-porcelanove-bile-pleti-od-pocatku.html

http://melissadrumos.blogspot.cz/2013/12/kult-porcelanove-bile-pleti-konec.html

http://melissadrumos.blogspot.cz/2014/01/kult-porcelanove-bile-pleti-soucasnost.html

Použité prameny:

– Teplá, K. a kolektiv: Kosmetika III, Informatorium, 2001, 2. vydání
– Pizinger, K.: Kožní pigmentové projevy, Grada, 2003, 1.vydání
– Klauzová, K.:Poruchy pigmentace – melazma a jeho léčba, Praktické lékárenství, 6(4)/2010
– Malina, L.: Fotodermatózy: Jessenius, Maxdorf, 2005, 2. vydání
– Preclík, P.: Bílá kůže – základ životního štěstí?, Finmag, 1/12
– Desmond, M.: Nahá žena, Alman, 2007
– Hessa: History lesson: lead, mercury and leeches were used to whiten complexions in the 1400s, http://www.whiterskin.info
– Ardelie, S.:18th Century Beauty Rituals: Chicken Skin Gloves, 2/13, http://lifetakeslemons.wordpress.com
– Mercedes: Kosmetický pudr, krakelovací lak na skle a pravítkovník, 8/12, Receptar.cz Fleming, R.S.: Early Victorian Era Make-up;cosmetics and embellishments, 11/12, katetattersall.com
– Strunecká, A., Patočka, J.: Doba jedová, Triton, 2011
– Steele, V.: Encyklopedia of Clothing and Fashion, Scribner Library of Daily Life, Thomson Gale, 2005

Úvodní fotka: Marco Ribbe

Napsat komentář