Věk páry

Miluji Londýn, jediné město na světě, které je celé poháněno silou páry. Tradiční nositel pokroku, centrum celého světa. Hlavní část toku řeky Temže je svedena do obrovských podzemních tunelů, kde jsou umístěny dokonalé vysokotlaké parní nádrže – pohromadě je drží nejen jejich pouzdro z odolné slitiny, ale i tisíce tun okolní zeminy a skály, nikdy se neroztrhnou. Bušící srdce našeho města, které rozvádí živiny do každičké jeho buňky.

Ještě o pomyslné patro níž najdeme monstrózní vysoké pece, ve kterých každý den končí na pět set vlaků plných uhlí. Přímo k nim vede železnice. Jen tak je možné zajistit, aby byl přísun paliva dostatečně rychlý. Tisíce dělníků střídajících se ve dvou směnách den za dnem dávají pozor, aby oheň nikdy nevyhasl. Žár z uhlí, mění vodu v páru, která je rozváděna systémem měděného potrubí do každého kouta města. Každá továrna i domácnost je napojená na tenhle dokonalý systém.

Kdysi jsem slyšel, že kdybychom najednou všichni zmizeli, ženy muži děti i královská rodina, tlak v trubkách vydrží týden a oheň pod prázdnými nádržemi bude hořet ještě dalších pět dní, teprve potom by Londýn zemřel. Naštěstí se tohle nemůže nikdy stát. Protože pokud jsou pece srdcem Londýna, potom je Londýn srdcem celé naší civilizace. A lidstvo, náš pokrok, naše vědomosti, to všechno nemůže nikdy skončit. Kola se budou vždy otáčet a směřovat kupředu.

Na povrchu je z celého podzemního komplexu vidět jen vyústění větracích šachet a obrovské komíny, které celé dny i noci nepřetržitě chrlí černý dým, který se mísí s londýnskou mlhou a pokrývá většinu města vrstvičkou černého popílku. V tomhle a prakticky všech dalších ohledech se pátek šestého září roku 2052 nelišil od ostatních dnů.

Nebydlím moc daleko od místa svého zaměstnání, obvykle se musím den co den ponořit do lidského proudu jen na krátkou chvíli, projít dvěma ulicemi, vyhnout se třem soupravám nadzemní dráhy a poslechnout jeden stařičký syčící semafor, jehož zpuchřelé těsnění propouští páru, která v malých gejzírech uniká. Jen někdy, když přespávám u své přítelkyně, slečny Emily, potom to mám do práce o něco dál.

steampunk-london

Zrovna jsem přecházel ulici, když mi nad hlavou prosvištělo jedno z těch nových vznášedel RAF. Nebyl jsem jediný, kdo zvedl hlavu. Jednomu ctihodnému muži málem spadl klobouk, jak vykrucoval hlavu směrem k nebesům. Bylo na co se dívat – na obrovský ocelový stroj připomínající orla, tedy spíše jeho siluetu rýsující se v ranní mlze, poháněný poslední generací parního motoru. Veliké rotory vytvářejí takový vztlak, že udrží sami o sobě stroj ve vzduchu. Nejsou potřeba žádné neforemné gondoly plné hélia.

Takhle vypadá budoucnost, která brzy vytlačí vzducholodě a otevře novou éru imperiálního letectví.

Občas se v své práci setkávám s názorem, že se naše civilizace nevyvíjí, že přešlapujeme na místě. Tohle je moje odpověď! Ještě před třiceti lety by něco takového nebylo myslitelné, srdce Londýna je staré padesát let, první vzducholoď devadesát, nejstarší lokomotiva asi tři sta. Naše vlaky jsou rychlejší, kotle větší, továrny mohutnější, zbraně mocnější, mrakodrapy vyšší, slitiny odolnější, než byly kdy dřív. Jak někdo může říct, že civilizace přešlapuje na místě? Vždyť se ženeme kupředu, poháněni nekonečnou silou páry a vlastního důvtipu.

Budova Empire tribute je nádherná, ale přesto skoro zapadá v kontextu celého majestátního města Londýna. Třípatrová, postavená z těžkého kamene a betonu, podpíraná velikými sloupy, připomínajícími Římskou říši – jejíž majestát Británie již dávno překonala. Jakmile jí člověk věnuje pozornost, je nádherná, ale každá budovat tohoto města je svým způsobem unikátní. Už jen kvůli tomu, že byly postaveny právě zde. Dokonce i dělnické čtvrti mají nádech noblesy.

Vešel jsem dovnitř skrz veliké naleštěné dveře a pozdravil vrátného – starého válečného veterána, který přišel o levou ruku od lokte níž při povstání v Abcházii. Na svět se díval skrz kostěné obroučky brýlí a své povinnosti bral velice vážně.

„Dobrý den i vám, pane Jordensi,“ oplatil mi pozdrav. „Počkejte chvíli, věřím, že tu pro vás mám několik dopisů.“

    Opatrně se zvedl a otočil k lakované skříni z kaštanového dřeva plné malých poliček. Ta v sedmé řadě (bráno od země), třetí zleva, patří mně. Jak ostatně potvrzuje i malá mosazná cedulka s ozdobně vyrytými písmeny – Thomas Jordens, starší redaktor. Dostal jsem malý štůsek obálek, prošel jsem ho, zatímco jsem vybíhal mramorové schody do druhého patra, ve kterém jsem měl svou kancelář. Jen tak mimoděk jsem pozdravil několik svých kolegů.

    Vypadalo to, že jsem nedostal nic zajímavého. Nějaká reklama, dvě tiskové zprávy, tři dopisy od čtenářů. Jeden z nich mě pobavil. Nějaká žena ho poslala jako reakci na můj článek ohledně elektřiny, uveřejněný v rubrice týkající se slepých uliček vývoje. Stěžovala si, že jsem příliš skeptický vůči moderní technologii a nemám dostatečný rozhled. Vážně vtipné.

Vystudoval jsem metalurgii, ale nemám rozhled nad moderními technologiemi. Píšu vědeckou rubriku, ale nemám rozhled nad moderními technologiemi. Věnuji se jim celý život, ale nemám nad nimi rozhled. Zatímco ona vůbec nepůsobí zaslepeně, když zoufale hájí hračku, schopnou nadchnout žáka páté třídy, ale bez jakéhokoli praktického využití. Copak kdy elektřina může pohánět celé továrny? Copak elektřina může pohánět celou naši dopravní síť? Vzducholodě, vlaky, lodě, hutě, vše funguje a vždy bude fungovat jen kvůli páře.  A to se kvůli nějaké – s prominutím – slepici změní jen těžko. Drobnosti v kontextu celé historie nic neznamenají. A taky tenhle hloupý dopis byl vyhozen a zapomenut.

    Mám pod sebou dva mladší redaktory a k ruce sekretářku, mohutnou ženu kolem padesátky, není… není moc hezká. Ale vlastně na druhou stranu taková příjemná dáma, která dokázala dostat to nejlepší z darů, které jí Pán nadělil. Se zálibou ve střízlivých šatech a lehkém make-upu. Její děti už jsou dospělé, starší syn pracuje v hutích v Glasgow jako šéfinženýr noční směny a mladší vstoupil do námořnictva jejího veličenstva. Momentálně sloužil jako podporučík na postarší bitevní lodi King Harold V..

    Pozdravil jsem ji a vešel do svojí kanceláře. Příjemné, centrálně vytápěné místnosti se zdmi obloženými dřevem, dvěma velikými kartotékami, knihovnou a oknem s výhledem na hlavní třídu. Posadil jsem se za leštěný dubový stůl a vzal do ruky článek, který jsem předešlý den sotva začal psát. Takový koncept. Ležel hned navrchu obvyklého nepořádku, abych ho nepřehlédl.

Dnes uběhlo přesně sto devadesát let od jedné z nejtragičtějších událostí naší historie. Během své návštěvy průmyslové výstavy v Londýně přišla v důsledku odporné teroristické akce o život císařovna Viktorie společně se svými dvěma syny Arthurem (1850-1862) a Leopoldem (1853-1862).

Agent německého anarchistického hnutí napojený na pruskou vládu Nicolaus Otto nechal explodovat nádrž svého exponátu motoru poháněného zemním plynem, čímž zabil kromě královské rodiny devět dalších lidí, včetně sebe sama. Pruský kníže Vilém I. Zrádce odmítl uznat zodpovědnost svého národa. Přes veškeré důkazy nikdy nepřiznal, že by atentát byl cíleným útokem, ale pouze mechanickým selháním na ventilu nádrže exponátu. Tato rozepře později vedla až k Válkám o spravedlnost (1870-1895).

Jakékoli další pokusy s výbušným motorem byly na území britského impéria z důvodů bezpečnosti přísně zakázány.

V rámci vzpomínání nad tímto dnem –

Mechanické selhání ventilu… jaká hloupost. Jeden ventil nemůže ovlivnit celou naši historii. Takové věci se nestávají. Povzdechl jsem si, sklonil se nad stolem, a pokračoval, kde jsem den před tím skončil. Zatímco pára syčivě poháněla celý můj svět. A tak tomu bude navždy.

Zdroj obrázku zde.

1 komentář: „Věk páry

Napsat komentář